Navigace

Obsah

Stručné dějiny Oráčova

Počátky Oráčova a Klečetné leží v neznámu. Oráčov vznikl snad jako služebná ves k hrádku, který korunoval ostroh nad potokem Leština v nynějším Zámeckém lese, vznik Klečetné prý mohl souviset s dobýváním drahých kovů v okolí, mohl být osadou kovkopů, kteří pracovali v blízkých štolách. Každopádně jak Oráčov, tak Klečetná existovaly už v první polovině 13. století.

Následující století přinesla Oráčovu a Klečetné jen málo pozoruhodného. Hrádek nad Oráčovem zanikl už ve 14. století; s jeho zánikem ztratil Oráčov i samostatnost svrchovaného panského statku a na nějakou dobu, než přišel opět nový majitel, se jedna polovina Oráčova stala součástí petrohradského panství, kdežto druhá měla jiného pána. Dobývání drahých kovů v okolí Klečetné se až na krátký rozruch koncem 19. století, kdy se uvažovalo o znovuotevření zdejších nalezišť, stalo už jen předmětem romantických pověstí a žádný blahobyt Klečené nepřineslo. Vrchnost v Oráčově i Klečetné se střídala jak dubnové počasí, aniž to jedné nebo druhé obci přinášelo výraznější užitek, a tak se jejich dějiny skládají hlavně ze zpráv o pohromách způsobených válkami, o přírodních katastrofách a epidemiích smrtonosných nemocí.

Za třicetileté války Oráčov zpustošili a téměř do základů vypálili Švédové (za své přitom vzal i místní kostel sv. Jakuba apoštola, který pak na svou obnovu čekal až do poloviny 18. století), Klečetné zvlášť utkvěla v paměti epidemie cholery v roce 1866, která v krátké době připravila o život třicet obyvatel, a také ničivá průtrž mračen v květnu 1872, která se sice obešla bez obětí na lidských životech, ale zdevastovala náves a louky podél místního potoka pokryla metrovými nánosy bahna a kamení.

Naopak velkou slávu prožil Oráčov v roce 1897, kdy na místním nádraží poprvé zastavil slavnostně okrášlený vlak nové železniční dráhy z Rakovníka do Bečova.
 

Oráčov

Oráčov na historické pohlednici z přelomu 19. a 20. století.
Nahoře celkový pohled od severu, vlevo dole hájovna, uprostřed
Tobiášův mlýn, vpravo dole evangelický kostel.

Hospodářství, náboženství

Oráčov žil v minulosti především ze svého přírodního bohatství – půdy, lesů, vody a nerostných surovin. V Oráčovském údolí mezi Jesenicí a Oráčovem bylo v provozu několik mlýnů k mletí obilí a řezání dřeva, na vrchu Lovíči se těžila kvalitní žula, která našla upotřebení mimo jiné i při stavbě mostu císaře Františka Josefa v Praze, na katastru Oráčova se těžil i pískovec. Průmyslové dobývání zlata a stříbra v okolí Klečetné ustalo nejpozději v první polovině sedmnáctého století a kvůli nízké vydatnosti zdejších ložisek nebylo už nikdy obnoveno. Vedle tradičních zemědělských plodin se na zdejších polích pěstoval chmel a v Klečetné se rozšířilo pěstování ovoce, konkrétně švestek.

Důležitou roli v životě Oráčova a Klečetné hrálo v minulosti náboženství. Klečetná kostel sice neměla, ale od roku 1819 se místní věřící mohli pomodlit u sochy Panny Marie, i s podstavcem vysoké 6 metrů, kterou věnoval a na místní náves nechal umístit Wenzel Zeiler z čp. 22. Zato Oráčov měl (a dosud má) kostely dva. K původnímu katolickému, zasvěcenému svatému Jakubovi Většímu, přibyl roku 1902 evangelický svatostánek se štíhlou jehlovou věží, s jehož vybudováním pomohli místím evangelíkům, kteří se do té doby scházeli ke svým bohoslužbám v hostinci čp. 20 a poté v soukromém domě čp. 19, němečtí protestanté ze Šlesvicka-Holštýnska svým velkorysým finančním darem.
 

Oráčovské údolí
Oráčovské údolí s mlýny na historické pohlednici.

Německá většina

Přestože názvy Oráčov a Klečetná svědčí o českém původu obou obcí, postupem staletí převládli v místní populaci Němci respektive specifické etnikum s českými i německými kořeny. To se nejvýrazněji projevovalo v zdejšíh příjmeních, do kterých se promítaly oba národnostní vlivy – Jedlitschka, Hubatschek, Kopschiwa atd. – a v místním německém nářečí se spoustou slov českého původu, například Liwanzen (lívance), Watschina (svačina) apod. Toto nářečí někdy Němcům od Mnichova nebo Berlína připadalo natolik cizí, že ho dokonce považovali za češtinu.

V roce 1921 měl Oráčov 569 obyvatel, z toho 493 Němců a 73 Čechů, Klečetná 194 obyvatel, z nichž bylo 183 Němců a jen 11 Čechů.

Mezi dvěma světovými válkami

První světová válka připravila o život 9 mužů z Oráčova (sedm padlo na frontě, dva zemřeli na následky válečných útrap). Od roku 1923 je připomínal pomník padlých. Stál na návsi, po skončení druhé světové války však byl zničen jako nepohodlná připomínka německé minulosti Oráčova. Klečetná ztratila v první světové válce 11 mužů. Jednoho z nich, Karla Scheuberta, dodnes připomíná kříž při silnici z Klečetné do Oráčova, věnovaný jeho rodiči.

Oráčov i Klečetná bývaly soběstačnými obcemi plnými ruchu a života.

V roce 1930 fungovala v Oráčově dvoutřídní německá obecná škola, poštovní a telegrafní úřad, působilo zde několik zájmových, kulturních a politických organizací (hasičský sbor, rolnická jednota, rolnický svaz atd.). Místní průmysl tvořilo pět mlýnů, žulový lom na Lovíči a několik pískovcových lomů, zemědělství se věnovalo více než třicet samostatně hospodařících rolníků. Obec měla dva hostince, tři obchody, tabákovou trafiku, obchod s uhlím, kovárnu, dva krejčí, tři obuvníky, dva sedláře, dva koláře, pekaře a tři řezníky.

Statistická data o Klečetné za rok 1930 uvádí v obci jednotřídní německou obecnou školu, několik spolků v čele s hasičským sborem, dvacet rolníků, dva hostince, obchod, tabákovou trafiku, čtyři pokrývače, tři tesaře, tři zedníky, kováře, obuvníka, dámskou krejčovou a obchod střižním zbožím.

Po uzavření Mnichovské dohody v září 1938 se Oráčov a Klečetná, stejně jako všechny další československé obce s více než polovinou německého obyvatelstva, staly součástí nacistického Německa, konkrétně Říšské župy Sudety (vládní obvod Cheb, okres Podbořany). Během pouhých dvaceti let tak patřily do tří různých států – Rakousko-Uherska, Československa a Německa.
 

Klečetné
Klečetné na historické pohlednici.
 

Poválečná historie

Konec 2. světové války bohužel znamenal pro Oráčov a Klečetnou jen začátek období dalších převratných změn, které negativně ovlivnily jejich rozvoj. Už v červnu 1945 byl zahájen odsun Němců z Oráčova, do září 1946 muselo odejít 424 Němců, téměř tři čtvrtiny obyvatel obce. Nejméně 14 dalších oráčovských Němců za války padlo. Většina zdejších Němců byla dopravena do sovětské okupační zóny, tj. do budoucí NDR. Počet Němců vysídlených z Klečetné je nejasný, bezpochyby se však jistě i tady odsun týkal většiny obyvatel obce.

Odsun Němců a souběžně probíhající doosidlování českým obyvatelstvem - radikální historický zvrat, s nímž se Oráčov a Klečetná dodnes zcela nevypořádaly - následovalo vzápětí, v únoru 1948, převzetí moci v Československu komunisty, nastolení totality, likvidace soukromého podnikání, kolektivizace zemědělství a další formy komunistického útlaku, které pustošily Československo, Oráčov a Klečetnou nevyjímaje. Oráčov a Klečetná se navíc musely vyrovnávat se zpřetrháním svých historických vazeb k západočeskému kraji a přizpůsobovat se úřednímu připojení ke středočeskému kraji respektive k okresu Rakovník v roce 1960. 

V roce 1963 vznikla v sousedství hospodářského dvora Čížkov Věznice Oráčov. Původně ji tvořily pouze provizorní dřevěné budovy, výstavba první zděné ubytovny pro odsouzené byla dokončena na sklonku šedesátých let. V současnosti pojme rozsáhlá mužská věznice 487 odsouzených.

V té době došlo také ke sloučení Oráčova a Klečetné do jedné obce.

Poválečný vývoj v Oráčově sebou bohužel přinesl i dramatický počet počtu obyvatel a s tím související důsledky - ekonomické a sociální problémy, chátrání a zánik neudržovaných domů a nakonec i zrušení místní školy v roce 1977. Bývalé německé obce byly deklasovány na periferii Československa a i po Listopadu 1989 se musejí se svým historickým hendikepem vyrovnávat samy, bez náležité pozornosti a podpory.

Klečetná se stala převážně rekreační obcí, která v roce 2001 měla jen 19 stálých obyvatel.


Napsal Roman Hartl
Fotografie reprodukovány z knihy
Heimatkreis Podersam-Jechnitz in Bildern